0,00 Kč s DPH

Sny se mají žít…

(3. část)

Další den ráno vyrážíme do Whitehorse. Město se jmenuje podle White Horse Rapids – vodopádů Bílého koně, v nichž se měl podle pověsti utopit indiánský náčelník Bílý kůň. Vodopády zmizely pod hladinou přírodního jezera Schwatka roku 1958. Whitehorse je od roku 1953 hlavním městem kanadského spolkového teritoria Yukon. Leží v jihozápadní části teritoria. Město protíná Aljašská dálnice vedoucí z Britské Kolumbie napříč Yukonem až na Aljašku. V době zlaté horečky v roce 1898 bylo Whitehorse důležitým překladištěm nákladů pro potřeby zlatokopů. Město bylo posledním místem, kde se daly doplnit zásoby. Přesedalo se zde z vagónů na kolesové parníky.

Krátce jsme si město prošli. Velmi na nás zapůsobila jeho atmosféra – přišlo nám živé, ale neuspěchané, pro nás dva Evropany jakoby trochu jiné, větší. Úžasný byl pohled z města na okolní hory a lesy. Jakoby to město do té krajiny odjakživa patřilo.

Ale mě zejména zajímalo, kde bych našel obchod s rybářskými potřebami. Jeho přibližnou polohu jsem si předem zjistil na internetu. Po krátkém bloudění se Katka zeptala na cestu kolemjdoucí paní, která byla velmi vstřícná a ochotně nás k obchodu zavedla, měla tím směrem cestu do práce. Dozvěděli jsme se, že je původem z Německa, ale již několik let tu žije a pracuje. Byla ráda, že potkává sousedy z Evropy. Natěšeně jsem vstoupil do obchodu. Byla tam spousta zajímavých věcí, které jsem si se zájmem prohlížel. Strávil jsem tam téměř hodinu, až jsem nakonec odcházel obohacen o zajímavé kousky, které u nás nejsou k dostání. Naším dalším cílem byl market, kde jsme měli v úmyslu nakoupit suvenýry a dárky. Obchod pojmul téměř veškerý sortiment, takže bylo z čeho vybírat. I zde jsme narazili na dobře zásobené oddělení s rybářskými potřebami. Udělal jsem si radost a nakoupil jsem zde několik dalších „klenotů“, pro sebe i své přátele.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                Na Na zpáteční cestě jsem náhle cosi spatřil. Byli to tři bizony, pásli se na louce nedaleko silnice. Prudce jsem zabrzdil. Než se Katka vzpamatovala, držel jsem v ruce foťák s tím, že je vyfotím z auta. Katka ale nezaváhala a s druhým foťákem vyběhla z auta a nepozorovaně se k nim přiblížila na několik metrů. Jelikož se jeden z nich pak otočil a zřejmě ji spatřil, raději se rychle zase vrátila do bezpečí auta. S radostí z dalších pěkných fotek jsme pokračovali směrem k lodge.

Kolem páté odpoledne jsme zpět v Dalton Trail Lodge a hned vyrážíme k jezeru Dezadeash. Za chvíli stojíme po pás zabrození v místech, kde do jezera vtékající potok čeří hladinu, a pokoušíme místní lipany. Vítr fouká směrem od nás, takže se vlny nerozbíjejí o břeh, u kterého lovíme, nekalí se voda a my můžeme v polarizačních brýlích pozorovat lipany rejdící kolem nás. Stojím ve vodě skoro bez hnutí a snažím se asi pětičlenné skupince lipanů vnutit svoji nymfu, když najednou do nich vjíždí tmavý stín velké ryby. Instinktivně stahuji prut a malou nymfu nahazuji po směru proplouvající ryby, ale záběr nedostávám. V zápětí se asi patnáct metrů ode mě rozstříkne ve vlnách hladina a něco velkého vlítne do lipanů. Závar lovící ryby mi dává impuls a okamžitě vybrozuji na břeh, kde mám položený tvrdší prut s pletenou šňůrou a na patnáctigramové jigové hlavičce deseticentimetrové bílé kopyto. Nevím, proč jsem právě tam použil bílou barvu, ale u nás na ni chytám dravce z devadesáti procent. Tak asi proto, že zvyk je železná košile. Zabrozuji zpět a posílám kopyto do vln. Třetím náhozem dostávám ránu do prutu, ale ryba mi po krátkém souboji padá.

V duchu si nadávám, ale pokračuji vytrvale v házení. Asi po čtvrthodině mám další záběr, ale to už zásek sedí lépe. Zdolávání trvá asi patnáct minut. Pokaždé, když ryba pod sebou cítí mělčinu, udělá prudký výpad na jezero doprovázený trháním hlavy ve snaze zbavit se nástrahy. Po chvíli silné, stříbřité, bojující tělo dravce lehá unaveně na hladinu a já ho mohu uchopit do ruky. Jsem neskutečně šťastný, mám svého prvního namaycushe. Siven měří 85 cm. Poté pořizujeme pár památečných fotografií a rybu pouštím. Tento proces se evidentně králi yukonských jezer moc nelíbil a v jeho mohutných čelistech, stvořených k likvidaci lipanů, skončil palec mé pravé ruky.

Po další půlhodině lovu zdolávám druhého sivena v délce 75 cm. A s ním tato paráda končí. Už nemám od sivena záběr až do pozdního večera. A ani následujícího rána, protože jsem zde byl po páté hodině znovu.

Ráno hodně foukalo, tak nás opět nechtěli na jezero Dezadeash v loďce pustit. Takže po snídani vyrážíme na kryté lesní jezírko Stella Lake. U ledničky s obědem máme připravený sprej proti medvědům, mapu s popisem cesty a klíč od loďky. Jedeme na jih asi 40 km po silnici Haines Highway. Cestou zpozorujeme několik medvědů. Už jsme si skoro zvykli, že je tak často u silnice vídáme. Je to podobné jako vídat srnky u nás na polích. Podle mapy odbočujeme na nezpevněnou lesní cestu a po chvíli zastavujeme na malém parkovišti. Odtud po malé strmé stezce až dolů k lodím nás provázelo  obrovské množství komárů. Zde je na prudším břehu pařez s přidělaným navijákem, k němu je přitažena loďka a v ní motor. Loďku spouštíme na vodu, nasazujeme motor, který hned naskočí a vyrážíme hledat siveny malma – Dolly Varden.

Vypluli jsme doprostřed jezera a zkusili pár náhodných náhozů s plandavkami, ale žádné záběry nepřišly. Ani zde na Yukonu to není tak jednoduché. A ještě k tomu začal foukat vítr, alespoň vzal s sebou pryč komáry. Vyrážíme směrem k přítoku a levý břeh se nám jeví na první pohled rybářsky zajímavější - stromy popadané do vody, koruny ohnuté až k hladině a v jedné zátoce jako by les rostl přímo z jezera. To vše dávalo tušit přirozené úkryty ryb. Zde jsme delšími náhozy s plandavkami na propad chytili první žlutooranžové siveny.

Pomalu popojíždíme podél břehu a zastavujeme u slibných míst. U každého chytneme vždy jen jednoho nebo dva siveny. Takhle pokračujeme až k přítoku a zde objevujeme závětrnou mělkou zátoku kolem dokola obrostlou rákosím. Zastavujeme asi uprostřed, abychom mohli nahazovat k rákosí. Ale po sivenech jako by se slehla zem. Střídáme nástrahy, ale záběry nepřicházejí. Po marných pokusech sedíme v loďce, užíváme si pohled na zasněžené vrcholky hor a vychutnáváme oběd z přenosné ledničky. Těch dvacet minut klidu stačilo na to, aby se siveni objevili. Viděl jsem je projíždět kolem lodi a ani sběry nenechaly na sebe dlouho čekat. Hned nám bylo jasné, že je plašil zvuk motoru. S prvními hody přišly i ryby.

Byl to doslova koncert. Asi dvacet minut to probíhalo co hod, to záběr nebo ryba. Ale bylo znát, že se ryby velice rychle učí a chtělo to střídat nástrahy. Jak se ryby objevily, tak se i ztratily. Ale to už jsme měli obměněný veškerý sortiment z krabiček. Ještě chvíli nám trvá, než pochopíme, že už jsou siveni pryč. Vyjíždíme z kryté zátoky na větrem hnanou hladinu jezera. Už jsme o něco chytřejší a nepopojíždíme hlučným motorem, ale necháváme se driftovat podél druhého břehu. Ten se nám předtím líbil méně, ale opak byl pravdou. Tato strana byla, co se týče ulovených ryb, výrazně lepší.

Ve vzdálenosti deseti metrů od břehu se táhla podvodní hrana. Možná staré koryto. A na hranici tohoto zlomu se ryby držely.

Čas zde na jezírku Stella Lake utekl strašně rychle (jako celý pobyt na Yukonu) a my už se museli vrátit na lodge. Po cestě zpět se zastavujeme na několika vyhlídkových místech na přírodní scenérie.

V penzionu už následuje obvyklé pořadí – domluva, kde budeme lovit příští den a večeře. A pak hurá s klukama na lipany.

Ráno vstáváme do krásného dne plného sluníčka. Petr hned vytahuje svou moravskou medicínu a připíjíme na poslední rybářský den výpravy. Dnes nás konečně čeká jezero Dezadeash. Celý týden nás na něj nechtěli na loďce pustit. I dnes celkem slušně foukalo, čepice se na vlnách netvořily a ve srovnání s těmi, na jakých jsme chytali v Norsku, byly malé.

Jezero jsme už předem nastudovali na mapě visící ve společenské místnosti lodge. Byly zde podrobně zakresleny všechny zátoky a veškeré přítoky až po ten nejmenší potůček. Pár rad jsme dostali od Thomase, když nám předával loď, a samozřejmě nám dost poradili kluci, kteří na jezeře chytali den před námi. Zkoušeli jsme lovit na volné vodě a prochytávali i mělčiny podél břehů, ale asi tři hodiny jsme se trápili s pár neproměněnými záběry.

Mezitím se nám nad hlavou několikrát změnilo počasí. Na jezeře lilo jak z konve, na vrcholcích hor sněžilo a než jsme se nadáli, už zase svítilo slunce.

Se sluníčkem nacházíme hejno lipanů a vylepšujeme si skóre. Lipany chytáme na streamery a rotačky a samozřejmě to kolem nich prohazujeme neodmyslitelným bílým kopytem v naději sivena obrovského. Právě na kopyto přichází na rozhraní jedné z četných zátok a jezera záběr od štiky. Celkem slušná ryba se na prutě bez lanka snadno osvobozuje a zmizí i s nástrahou. Po poledni vystupujeme z lodě na břeh u jednoho z menších horských přítoků.

Dáváme si oběd a protahujeme nohy. Procházíme se v broďácích potokem. Ty jsme nesundávali vzhledem ke stále měnícímu se počasí ani v lodi. Já jdu po hraně koryta až do jezera a dobrá viditelnost v průzračné vodě mi dovoluje zabrodit dost daleko. Asi dvacet metrů ode mě se objeví velké zalovení. Tak tohle jsem už viděl! A to, když nám pod chatou najeli siveni do lipanů. Rychle spěchám k lodi a vyjíždíme na vodu. Zastavujeme tak, abychom mohli dohazovat k hraně. Katčina nástraha letí do vody první. Otočí snad jen dvakrát kličkou navijáku a dostává záběr. Ryba se hned po záseku rozjíždí a opisuje oblouk kolem lodi. Po chvíli se z jednoháčku bez protihrotu vypíná. Na Katčině smutném výrazu v obličeji je vidět, že dávka adrenalinu byla veliká. Trpělivě prohazujeme místo pořád dokola. Zhruba půl hodiny po prohraném souboji přichází záběr na můj prut. Bílé kopyto lehce oťukávající kamenité dno zabodovalo a dravec po záseku okamžitě vyráží na jezero. Po krásném desetiminutovém boji končí zhruba sedmdesáticentimetrový namaycush v podběráku.

Pár rychlých fotek, sivena pouštíme a zkoušíme dál štěstí. Ale žádný záběr už nepřichází a my se vracíme k chatě.

Čeká nás poslední večer na Yukonu. Paní Trix nám připomíná dobu zítřejšího odletu a my vyrovnáváme účet za celý týden. Po vynikající jelení pečeni se z jídelny přesouváme do stylového baru. Zde si s majiteli a průvodci dáme drink a nějaké to pivko. Pokoupíme pár suvenýrů s logem Dalton Trail Lodge a kolem půlnoci jdeme do chatek u jezera. Jenže přeci nepůjdeme spát, když je tak nádherný večer a ještě k tomu náš poslední v Kanadě. Takže bereme tvrdší pruty na siveny a hurá k vodě. No musíme se přece rozloučit s králem zdejších jezer – namaycushem. Moc naděje na úspěch nám nedávám, ale zadařilo se. Tři siveni na prutě byli, ale bohužel zdolat se podařil jen jeden. Ryba okolo 50 cm mi udělala velikou radost. Krásná tečka za úžasnou rybářskou dovolenou.

Ráno začínáme balit už před snídaní a na ni odcházíme o něco později než obvykle. Takže potkáváme ostatní hosty, jak se už rozjíždějí na svá dnešní loviště. S některými se stihneme ještě rozloučit. Po snídani odchází Katka dobalit naše věci a já jdu umýt půjčené auto. Týden ježdění na nezpevněných cestách se na autě hodně podepsal. V areálu lodge je wapka, tak toho využívám, abychom auto do půjčovny vrátili pokud možno čisté. Máme zabaleno, věci v autech, jdeme se společně s klukama rozloučit s paní Trix, její manžel Ruf už odjel s klienty na lososy. Vyrážíme směrem k Whitehorse.

Ve městě si ještě všichni společně projdeme pár obchodů, dotankujeme a auta vrátíme do půjčovny. Bohužel ne tak čisté, jak jsme původně doufali. Vlastně vypadala skoro stejně jako před mytím. Na vině byl úsek opravované silnice, jež byl pokryt bahnem, zřejmě od těžkých stavebních vozů. V letištní hale čekáme asi dvě hodiny na odlet a čas si krátíme prohlídkou obchůdku se suvenýry. V hale jsme také narazili na mladého dobrodruha z Česka, se kterým jsme krátce pohovořili. Dozvěděli jsme se, že zde cestuje od místa k místu a na živobytí si vydělává příležitostnou prací. Podivil se nad zjištěním, že jsme v Kanadě strávili jen týden, že je to prý zoufale málo. Měl pravdu. Rádi bychom zde všichni zůstali mnohem déle. Ale co naplat. Snad někdy v budoucnu se nám to zadaří…

  

Na závěr musím potvrdit, že Yukon má pověst posledního kousku panenské přírody na Zemi právem.

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.