0,00 Kč s DPH

Sny se mají žít…

(1. část)

 

Stalo se již téměř pravidlem, že alespoň jednou během rybářské sezony vyrážíme za „hranice všedních dnů“, tam, kam se naši rodiče díky totalitnímu režimu nedostali. Stálými členy našeho expedičního týmu jsem já, moje žena Kateřina, můj bratr Tom a bratranec Martin. Společně jsme chytali ryby na jihu i severu Evropy, ale jedna část světa mě vždycky přitahovala nejvíce. Severní Amerika. O kanadské provincii Yukon jsem dlouho snil. Vždy jsem to považoval za jeden z pomyslných vrcholů, kam lze za rybami vyrazit. Ale tento sen byl pro mě dlouho nedostupný. Taková výprava je totiž poměrně nákladná, ale na druhou stranu ne nezaplatitelná. Klukům tentokrát osobní a pracovní povinnosti nedovolily s námi vyrazit a tak jsem místo připravované akce „Kanadou na vlastní pěst“ hledal náhradní řešení.

V lednu na pražské rybářské výstavě For Fishing jsem zavítal ke stánku cestovní kanceláře Pepa. Zde jsem se po delším rozhovoru s jejím majitelem panem Zdeňkem Edelmannem rozhodl: při hranici s Aljaškou, uprostřed divočiny Yukonu, na břehu jezera Dezadeash leží rybářský penzion Dalton Trail Lodge. Termín jsme si vybrali na začátek července. V tomto období by už jezera v kanadské provincii Yukon neměla být zamrzlá a povrchová teplota vody by se měla pohybovat okolo 10 stupňů Celsia. A podle informací z internetu by to měla být nejlepší doba pro lov sivena obrovského.

Siven obrovský, neboli namaycush, je největší siven naší planety. Jeho tělo dosahuje délky až 130 cm a hmotnosti 35 kg. Ve studených vodách se tyto ryby dožívají téměř biblického stáří – vědci udávají 80 – 90 let.

To byla ryba, která při výběru lokality rozhodla.

S manželkou jsme měli pět měsíců na přípravu, pořízení vybavení a získání informací. Během příprav jsme ocenili profesionální přístup cestovní kanceláře Pepa, jejichž služby jsou na vysoké úrovni.

Den odjezdu se blížil, nervozita stoupala s nákupy podle internetu zaručených nástrah a vidina sivena obrovského nabírala reálnějších rozměrů. Než jsme vyrazili na cestu, předcházelo tomu dlouhé balení, přeskládávání a vážení zavazadel. Hlavně prutů, aby nebylo málo. Vezeme jich pro jistotu sedm včetně navijáků. Po všech balících procedurách jsme ve finále na váhový limit do letadla měli dva a půl kila k dobru.

1. července v 7 hodin ráno po dvouhodinové cestě z Jižní Moravy stojíme v Praze na letišti.

Odtud nás po odbavení čeká asi hodinu a čtvrt dlouhý let do Frankfurtu nad Mohanem.

Zde během tříhodinové čekací doby na zaoceánský let potkávám své dva kamarády z Moravy. Po krátkém rozhovoru zjišťuji, že letí na ryby do Kanady a dokonce i do stejné provincie. A nakonec jsme bydleli i ve stejné chatě. Je mi jasné, že kdybychom to takhle naplánovali, tak to určitě nevyjde. Po odbavení a úmorném čekání konečně nastupujeme do letadla a podle palubních lístků usedáme na svá místa. Mám radost, že sedíme u okénka, ale ta mě vzápětí opouští, protože sotva, co se uvelebíme, přijde stewardka s tím, že si musíme opět vystoupit. Letištní personál musel doplnit palivo. To způsobilo asi hodinové zpoždění.

Vše doplněno a zkontrolováno, my opět sedíme u okénka a letadlo pomalu nabírá výšku. Modré moře se postupně mění v zamrzlé Grónsko a zaledněnou oblast Kanady.

Z letadla je výborná viditelnost a my sledujeme nádherné přírodní scenerie. Konečně se nám naskýtá zcela jiný pohled. Objevují se první řeky meandrující mezi stovkami skalnatých a zalesněných vrcholů.

Letadlo přistává na letišti hlavního města Yukonu - Whitehorse.

Vystupujeme na pevnou zem a prvním pohledem si uvědomuji, že s Yukonem lze srovnávat jen málokteré místo na světě. A já si začal užívat svůj sen. Sen o obrovských rybách plovoucích kdesi v hloubi mé představivosti.

V zástupu podobných dobrodruhů vyhledávajících extrémní zážitky, soudě podle lodních pytlů, pádel, rybářský prutů a cestovních přepravek se psy, procházíme celní kontrolou. Pak nastává chvilka nejistoty, zda s ostatními zavazadly přišly i pruty. Přišly. Po kontrole jsme se opět potkali s našimi rybářskými kolegy z Moravy, Petrem Kácelem a Petrem Wenským. V autopůjčovně, jejíž pobočka je přímo v letištní budově, si vyzvedáváme předem objednaná auta. Musím přiznat, že s Chryslerem, který má automatickou převodovku, jsem měl ze začátku potíže. Kamarádi Petrové to díky předchozím zkušenostem s automatem zvládli daleko lépe. Společně vyrážíme směrem k Dalton Trail Lodge.

Z Whitehorse, kde žije asi 20 tisíc obyvatel (celá provincie Yukon jich má kolem 30 tisíc), jedeme po Alaska Highway směrem na sever. Už jen pár kilometrů za městem nás čekala překrásná nedotčená příroda takřka bez hranic.

Majestátní hory s ledovci a lesnatá údolí plná řek a jezer. Na jediné křižovatce z celé cesty, v městečku Haines Junction, jsme odbočili na silnici Haines Road směrem na Haines – Alaska. Tato část cesty se během celého našeho pobytu opravovala.

Asi po dvou a půl hodinách jízdy unikátní krajinou se nacházíme na severozápadním břehu jezera Dezadeash, kde nás u silnice stojící reklamní tabule navádí k rybářsko - loveckému penzionu Dalton Trail Lodge.

Kolem desáté hodiny večerní zastavujeme před budovou penzionu.

Zde jsme hned byli vřele uvítáni majiteli lodge. Hardy Ruf a jeho žena Trix se zde starají o své hosty již od roku 1987. Už při vstupu do hlavní budovy si uvědomuji, že Dalton Trail Lodge, umístěný v podstatě v divočině, poskytuje veškerý myslitelný komfort. Procházíme vstupní halou, plnou rybářských a loveckých trofejí, do stylové restaurace.

Zde se nás ujala servírka Ashley, uvedla nás ke stolu a než jsme se rozkoukali, byla pro nás přichystána chutná večeře. Už po prvním jídle (během pobytu jsem se o tom přesvědčil několikrát) jsem musel přiznat, že na stěně visící čtyři hvězdičky jsou zde právem.

Po jídle k našemu stolu přisedli Hardy a Thomas (Thomas je třetím spolumajitelem penzionu) a sdělili nám informace o místě a pravidlech pobytu. A zde jsem v podstatě poprvé naplno pocítil svoji nevýhodu, a to nedostatečnou znalost světového jazyka. Majitelé i personál hovořili (samozřejmě) anglicky, ale i německy a francouzsky. Veškerá moje komunikace v angličtině tak probíhala přes moji ženu.

Ještě zbývalo vyřídit nezbytné formality spojené s rybařením a pobytem v divoké přírodě a zakoupení povolenek. Pak už jsme jen dostali klíče od chaty, zaparkovali jsme auto před chatu a vybalili jsme si věci. Chata Otter Cabin se nachází asi 50 metrů od jezera Dezadeash, proto jsme se ještě zašli na noční jezero podívat. I když jsem byl dost unavený z dlouhého cestování, měl jsem pocit, že dnes vzrušením z očekávání ani neusnu.

Ráno vstáváme s nadšením, nemůžeme se dočkat. Nejdříve ale honem na snídani. Ta je formou švédského stolu, ze kterého jsme si nachystali i svačinu na celý den do připravené přenosné ledničky. Již předchozí večer jsme se s majiteli domluvili, že náš první den strávíme na jezeře Kloo Lake, kde největší část rybí obsádky tvoří štika.

U chaty nás vyzvedl průvodce Bill. Nastupujeme do velkého dodge s názvem Blue Titan a jedeme asi na 70 km vzdálené jezero. Po cestě se od Billa dovídáme, že v hlavní sezoně je rybářským průvodcem a přes zimu pracuje jako cestář. Auto necháváme u starého nepříliš udržovaného obydlí Indiána Toma. Jeho pozemek hlídalo pět psů. Zaujaly nás jejich boudy, byly vyrobeny z různorodých materiálů a měly prazvláštní tvary. Dál k jezeru pokračujeme pěšky méně přístupnou cestou. Dobu, kterou Bill potřeboval ke zprovoznění lodě s motorem, jsme si krátili chystáním nástrah. Během těchto asi deseti minut se počasí několikrát změnilo a toto aprílové počasí nás pak provázelo po celý den.

V lodi nám Bill zopakoval, že je u nich zakázáno lovit s protihroty a mohou se používat pouze jednoháčky. Protože chceme chytat štiky, tak nástrahy opatřujeme lanky.

Vyrážíme na závětrnou stranu jezera, kde stromy popadané do vody vytvářejí přirozené úkryty pro místní dravce. Zde jsme na woblery chytili dvě štiky mezi 70 – 80 cm.

Úspěšný začátek rybolovu nám kazil pouze začínající déšť, který se postupně změnil v pořádný liják. S přicházejícím deštěm se po štikách doslova slehla zem. Hledali jsme je po celém jezeře – zkoušeli přítok horské řeky, popovali v rákosových polích, ale nejúspěšnějšími rybáři na jezeře byl párek lovících vyder, který se nás nebál a mohli jsme jej pozorovat kousek od lodi. Jejich dovádění ukončil až přelet orla a m my pokračovali v hledání štik. Na ně jsme narazili v místech, kde už se jezero pozvolna měnilo v řeku. A braly opravdu na všechno. Třpytka, wobler, guma a samozřejmě ty nejkrásnější záběry z hladiny na popa. Zde se nám podařilo za čtyři hodiny dostat na prut asi dvacet štik v rozmezí 60 – 85 cm.

Vracíme se do lodge a jdeme na večeři. Po ní následuje domluva s majiteli, kam se vypravíme následující den. Chtěl jsem na jezero Dezadeash, ale prý bude hodně foukat vítr, a tak nám byla nabídnuta jiná lokalita. Protože je po večeři ještě dlouho světlo, šli jsme s klukama chytat lipany na Beever Creek.

(pokračování příště)

 

 

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.