0,00 Kč s DPH

Světový pohár v lovu štik - Holbina 2015

Asi v polovině února se mi v práci rozezvoní telefon. Volá Pepa Zahrádka, státní trenér přívlače v lovu ryb z lodí, s nabídkou účasti na Světovém šampionátu v lovu štik, který se bude konat v květnu letošního roku v Rumunsku. Beru si den na rozmyšlenou (v koutku duše jsem už skoro rozhodnut). Musím zjistit, co na to řekne moje milovaná manželka (stejně vím, že by mi neřekla NE smile ), jak v práci a zda-li bude moci a chtít můj parťák v lovu, bratr Tomáš. Druhý den volám zpět Pepovi s verdiktem, že s díky přijímáme a jdeme do toho.

Z České republiky se šampionátu zúčastní čtyři týmy ve složení:

  1. Pepa Zahrádka – Petr Kubiče
  2. Jan Pánek – František Lexa
  3. Martin Minář – David Juránek
  4. David Koudelka – Tomáš Koudelka

Na mail mi přicházejí informace a pravidla k závodu. Podle pořekadla „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“ začínáme shánět veškerý dostupný materiál o rybolovu a závodech v deltě Dunaje. Čas utíká hrozně rychle a doba odjezdu se blíží. Dokupujeme nástrahy, řešíme pravidla závodu a plánujeme trasu cesty. Zjišťujeme poplatky a domlouváme dobu odjezdu, s tím, že po cestě někde přespíme, abychom nedorazili na místo moc unaveni. Pojedeme ve dvou autech. Kluci ze Cvikova po cestě naberou Honzu Pánka v Poděbradech a jednu a půl hodinu po půlnoci máme sraz v Brně u Olympie. Aby toho nebylo málo, tak mi tři dny před odjezdem odešlo na autě spojkové ložisko. Hektická oprava se protahuje až do dne odjezdu.

Cvikováci jsou asi dávno na cestě (přeci jenom to mají přes celou republiku), když s Martinem začínám pečlivě skládat věci do kufru auta. Byla to operace zdlouhavá, ale nicméně úspěšná. Snažili jsme se v kufru nechat místo i pro kluky, protože ty budeme nakládat až v noci. Podle Tomáše absolutní brnkačka, protože toho prý moc nemá. Asi s pětiminutovým předstihem zastavujeme auto u Tomáše před domem. Všude tma tmoucí. On snad zaspal!, konstatuje Martin, který přijel se mnou. A má pravdu. Budíme ho mobilním telefonem, ale pak už to jde celkem rychle. Věci má nachystané přede dveřmi, zas tak málo jich není a jeho způsob poskládání v taškách je jedinečný smile. Tom se jde obléct a já s Martinem rovnáme jeho věci do skoro plného auta. Nejhorší je asi ta jeho otýpka jednodílů.

Narovnáno, nachystáno a můžeme vyrazit. Tomáš se vybatolí z domu a k autu si jako svátost nese plastovou krabičku s modrým víčkem. Významně nás upozorní, že je plná bramboráků (které celý večer smažil) a když budeme hodní, dostaneme možná ochutnat. Svůj poklad si pro jistotu schová za svoji sedačku, někde mezi rezervu a karton plechovkových piv. A vyrážíme pro Davida do Kunštátu. Ten už stojí nachystán před domem. Věcí z nás má asi nejméně, ale i tak jsme to do auta nasoukali s velikým úsilím.

Přijíždíme do Brna na místo srazu a zde už na nás čeká posádka druhého vozu. Na benzince dáme kávu, koupíme slovenskou dálniční známku a domlouváme poslední podrobnosti k cestě. Neúnavný Pepa pojede jako vodící vozidlo a my se ho budeme snažit držet smile. Ještě venku na parkovišti diskutuji s Pepem o cestě, když už mezitím probíhá v našem autě velké vyšetřování.

Bratříčka přepadla chuť na s láskou dělané bramboráčky velmi brzy, ale při otevření krabičky zjistil, že zeje prázdnotou. Hned, jak překonal šok, jsme byli já i Martin obviněni, že jsme mu bramboráky někam schovali, neřku-li možná snědli. Při příchodu do auta jsem byl okamžitě vyslýchán i obviněn. Nejprve jsem vůbec nevěděl, co se děje, ale pak mě to hodně pobavilo. Nevěřící Tomáš znovu přezkoumal místo činu a vypátral, že se během přeskládání věcí u Davida bramboráky z krabičky vysypaly a skončily pod sedačkou. Radost z nálezu vystřídalo zjištění, že se k nim přes plný kufr nedá dostat. S touto skutečností bojoval odhodlaně a úspěšně, protože i ke mně k volantu se v Bratislavě dostal kousek, na kterém jsem si skoro vylomil zub. Zřejmě kámen, který tu zůstal po nedokonalém úklidu auta.

Cesta ubíhá celkem dobře a rychle. Slovensko a Maďarsko jsme doslova proletěli. Na rumunských hranicích nás potkala spíše informativní kontrola dokladů. A po zakoupení mýtného pokračujeme zatím rozestavěnými rumunskými dálnicemi. V budoucnu tu budou mít moc pěknou dálniční síť. V rozestavěných úsecích sjíždíme z hlavního tahu do okolních vesnic. Zde je hojně využíván jako dopravní prostředek povoz tažený koňmi a na travnatých stráních jsou vidět pastevci se svými stádečky. Zjišťujeme, že asi největší rumunskou zábavou je sedět venku před plotem a pozorovat projíždějící auta.

Na jedné tak zvané čůrací zastávce se rozhodujeme, že si cestu zkrátíme přes hory. Ale to jsme netušili, že silnice bude v opravě i zde. Úsek překračující vrchol kopce připomíná spíše jednu z etap ralley Dakar než silnici.

Pod kopcem při kontrole škod zjišťuji, že to naštěstí odnesla jenom poklice. V osm hodin večer zastavujeme před hotelem, kde se ubytujeme na noc, dáme dobrou večeři a ráno nás čeká plavba trajektem a posledních 200 km.

Kolem poledne přijíždíme do města Tulcea, kde máme sraz s Malinem Musatescu, který nás dovede až do delty Dunaje. Malin má asi dvouhodinové zpoždění, protože čekal na letadlo, s kterým přiletěl polský tým Salmo. Z Tulceay jedeme ještě dobrých 40 km do vesnice Dunavatu de Jos, kde za plotem u hotelu necháme auta a s věcmi nastupujeme do připravených člunů. Na místních lodivodech bylo vidět velké zděšení, když jsme začali nosit věci do lodi. Vodu, kde se bude závodit, vůbec neznáme, a tak pro jistotu vezeme všechny možné i nemožné nástrahy a věci. Zároveň s námi a Poláky dorazil kompletní litevský národní tým. A tak se musela ještě jedna loď přidat. Po vodě cestujeme ještě asi 20 km, než se před námi objeví bývalé Ceaușescuovo sídlo a nyní luxusní rybářský kemp Trei Bibani.

Vytahujeme neskutečně těžké tašky a pruty z lodí a Martin jde přebrat pokoje. Vrací se s klíči a lišáckým úsměvem ve tváři. Ten si dokáži správně vysvětlit hned jak dosmrtíme s věcmi k našemu bungalovu. Při odemčení pokojů zjišťuji, že ten jejich je minimálně dvakrát větší než ten náš. Ale jinak ubytování skýtalo veškerý luxus, co si rybář na rybách může přát. Naházíme oblečení do skříní, dáme pivko na šťastný příjezd a vyrážíme na prohlídku lodí a kempu.

V sedm hodin večer jsou pro nás připraveny lodě a místní průvodci nás seznamují s úsekem, kde se bude chytat (1200 ha rákosového pole). Zde poprvé vidíme závodní trať a zjišťujeme, že to nebude vůbec lehké. Voda je relativně mělká a zarostlá až k hladině. S trávou jsme podle informací z internetu počítali, ale ne v takové míře. Je mi jasné, že třičtvrtě nástrah, co vezeme s sebou, nám k ničemu není. Dobré je, že to alespoň vidíme před závodem a večer se můžeme připravit.

Zdroj: www.rapitorimania.ro

Následuje slavnostní zahájení a upřesnění pravidel. Asi nejzásadnější změnou je, že se z dvoudenního závodu stává závod třídenní. V pátek a sobotu se chytá po devíti hodinách a v neděli jenom hodin pět. Podle pořadatele mají takhle šanci i závodníci, kteří vodu nikdy neviděli. Takže my z Čech, protože jsme zjistili, že už zde v minulosti skoro všichni závodili nebo byli alespoň trénovat. Dostáváme mapy rezervace a je nám vysvětleno, kde budou kotvit lodě rozhodčích. Ještě zbývá nalosovat lodě (to se nám povedlo asi jako s pokojem smile ) a jde se na slavnostní večeři.

Zdroj: www.rapitorimania.ro

U jídla bych se trošičku pozastavil. Skládalo se ze tří chodů: 1. rybí závitek, 2. rybí polévka, 3. dušená ryba s jáhlovou kaší. V tomto duchu to probíhalo skoro po celý pobyt. Ale musím uznat, že to bylo chutné a dobré, i když někteří členové naší výpravy to těžce nesli.

Po pozdní večeři se rozcházíme do pokojů a jdeme ladit podle prozatím získaných poznatků nástrahy a pruty. Chystám čtyři vláčáky a Tomáš jich připravuje šest. Dáváme na každý prut něco jiného, abychom mohli rychle měnit a v co nejkratším čase přišli na to, co bude místní štiky zajímat. Z tašek vyndáme pouze těžké jigové hlavy a zbytek nástrah tam pro jistotu necháme. Když končíme s přípravami, je skoro jedna hodina po půlnoci. Natáčíme mobil na 4 h ranní a padáme do komatu.

Melodie budíku v mobilu je jako zlý sen. Tři hodiny spánku po dlouhé cestě autem mě rozhodně moc neosvěžily. Na vzpamatovávání není moc času, protože závod začíná v půl šesté. Ale to už nám Martin s Davidem klepou na dveře a jde se na snídani, která je pro nás připravena v restauraci. Zde každý tým dostane ledničku s nápoji na celý den závodu. Nanosíme věci do lodí, částečně napustíme nádobu na ryby a jde se věnovat motorům. Zkouším elektrický. I když se celý jeho držák na zádi lodi hýbe do všech stran, tak jede dobře. Teď je na řadě spalovák. Sklápím ho do vody a povoluji přisávání vzduchu na nádrži. Chci vytáhnout sytič a nastartovat, ale ouha. Na místě sytiče je pouze černá díra. Zatáhnu za šňůru a motor kupodivu napoprvé chytá. Je čas vyrazit. Start je za necelých 10 minut asi 300 metrů od kotvících mol. Vzduchem už lítá dron a natáčí celý předzávodní šrumec a rovnání lodí na startu.

Vyrážíme od mola číslo 20 a dostáváme se pouze k molu číslo 1. Zde nám zkolaboval motor. Naštěstí si nás všiml jeden z hlavních pořadatelů a během chvíle na našem motoru pracovalo pět rumunských odborníků. Chvíli se u toho hádali, střídali se u startovací šňůry, pak jeden přišel s nápadem, že oddělají kryt motoru. Přehodili pár hadiček, motor naskočil a my asi čtvrt hodiny po oficiálním startu vyrážíme závodit. Musím podotknout, že nám to zas tak nevadilo. U té opravy jsme se celkem pobavili a nemuseli se se všemi tlačit do první zatáčky.

Podle mapy náhodně vybíráme jedno z jezer a vjíždíme dovnitř. Spalovákem bylo dovoleno jezdit pouze v propojovacích kanálech, tak v ústí nasazujeme elektromotor. V zápětí zjišťujeme, že to nebude zas taková sranda, protože motor je hned obalen trávou a nechce se točit. Už mi dochází, proč k vybavení lodi patří třímetrová tyč. Jezero jsme si nevybrali sami. Na druhém konci právě naši kolegové David s Martinem právě zdolávají rybu. Asi byla pod limitem, protože ji pouští. Udržujeme od nich nařízenou padesátimetrovou hranici a zkoušíme první náhozy. Já ještě bojuji s trávou v motoru, když bráška už táhne prvního okouna. Pěkný, ale nepočítá se. Škoda. Po pár dalších náhozech se za hladinovým woblerem objevuje vlna a přichází útok naší první rumunské štiky. Tom zasekává, ale ryba nástrahu míjí. Kuji železo, dokud je žhavé a okamžitě posílám žábu do místa útoku. Situace, která následuje, je jak přes kopírák. Utvrzujeme se v tom, že rybě musíme dát delší čas do záseku. Místo ještě trpělivě prohazujeme, ale štika se už nenechá vyprovokovat. Měníme nejen místo, ale i jezero.

Námi nově vybrané loviště je tak zarostlé, že hned na prvních pár metrech uvízneme tak, že to nejde dál. Tomáš na přídi se nás snaží pomoci tyče a pádel vyprostit a vrátit zpátky do kanálu, ze kterého jsme sem jeli. Využívám rychle ubíhající čas a nahazuji do jediného oka mezi travami. Hned po dopadu žáby na hladinu přichází útok. Zasekávám, ale ryba se výskokem osvobozuje. Sprostě si ulevuji, nebyla velká, ale rozhodně bodovaná. Brácha stále maká na přídi a já očima hledám ještě alespoň jedno místo k náhozu. Objevuji jedem malý zub v řadě rákosového pole. Nához se povedl a žába přistála přesně v prostředku. Popotáhnu ji asi půl metru na hranu rákosu a přichází záběr. Zásek sedí. Tom bere do ruky podběrák a za chviličku máme v kádi naši první bodovanou štiku. A já si zároveň pokřtil nový prut od Jacksona Black Tip v gramáži 25 - 55 g.

Měníme opět místo, hledáme něco většího a kde je míň rostlin. Na mapce vybíráme rozlehlejší vodní plochu s ostrovem uprostřed. Hned v ústí z kanálu se bráchovi daří chytit další bodovanou štiku. Fouká zde hodně vítr a táhne nás to rychlejším driftem kolem rákosového pole. Tomáš prochytává kraj a já prohazuji oka uprostřed, protože i zde je to hodně zarostlé. U zajímavějších fleků kotvíme, abychom je lépe prochytali. Ale jak jsme později zjistili, tak to byla chyba. Přišli jsme o dost ryb jenom díky kotvení. Při zdolávání se štika obalila všudypřítomnou trávou a než jsme se k ní dostali, tak byla pryč. Přitahování lodi k rybě bylo výrazně efektivnější. Na konci driftu přes jezero jsme o další tři bodované ryby bohatší. Třešničkou na dortu je Tomášova štika 74 cm. A to nám jedna sedmdesátka utekla ještě z lodi smile.

Při výjezdu z jezera opět více bojujeme s trávou než s rybami. Studujeme mapu a přemýšlíme kam dál. Během hovoru měním nástrahu a šanci dostane pestrobarevný hladinový wobler. Při zkoušce chodu dostávám ránu do prutu a štika 71 cm nám okamžitě mění výrazně náladu k lepšímu. Máme limit pěti bodovaných štik a můžeme vyrazit ke stanovišti měřičů. Dvojice opálených rozhodčích nás vítá slovem „big“. Naše váhavá odpověď „small“ jim vykouzlí úsměv na tváři. Je zřejmé, že tým místních průvodců je jasným favoritem a má i své přiznivce. Hmatem zkušených lovců vychytají z lodě a přeměří naše štiky během pár minut. My vyrážíme zkusit nachytat větší a povyměňovat si je. To se nám do konce závodního kola u tří z nich povedlo. Během celého závodu nám nad hlavami létal dron a kameramani s moderátory televizního kanálu Fishing & Hunting jezdili na lodích mezi závodníky. To, že to mají perfektně zvládnuté, bylo poznat ihned po skončení závodu. Stáli už předem u toho správného mola a dělali rozhovor s francouzským Daiwa týmem, který nachytal fakt velké ryby.

Po příjezdu do přístavu se setkáváme s dalšími českými týmy a vyměňujeme si informace, kdo a na co zachytal. V děsném horku, které nás provázelo po celý závod, vyklidíme loď, odnosíme věci na pokoj a dáme si zasloužené pivko. Geniální nápad měli Martin s Davidem, protože pokoje byly bez ledničky, tak plechovky s pivem umístili na polici těsně pod klimatizaci a celý den se tak chladily na nejnižší možný stupeň. Následuje oběd a během něho už v restauraci vyvěšují výsledky dnešního kola. První jsou Francouzi a my končíme na 11. místě.

Při včerejší obhlídce terénu jsme za restaurací objevili bazén a vířivku a teď si na to někdo z kluků vzpomněl. Pobereme piv, co uneseme a jdeme se zregenerovat smile.

Po dnešním chytání jsme vyselektovali pár nástrah pro zbytek závodů.  Mezi favority patřily walky, žáby, popy a soft-jerky. Na žáby, jak jsme se všichni shodli, bylo hodně záběrů, ale málo vytažených ryb. Nedařil se zásek nebo z nich ryby padaly. Po těchto poznatcích jsem ještě večer žábu výrazně překopal. Přidáním vrtule dopředu jsem zajistil rozhrnování rostlin a tím pádem jsem ji mohl ze spodu osadit pojišťovacím háčkem. Množství proměněných záběrů se s touto úpravou značně zvýšil.

  

Během rybí večeře se už v restauraci na velké obrazovce pouští tzv. pracovní verze natočených filmových záběrů z dnešního dne. Po večeři se vracíme na pokoj, kde ještě dochystáme pruty na zítřejší závod a značně odlehčíme tašky. Po menší diskuzi a trošce dobrého pití jdeme spát stejně jako včera po půlnoci. Ráno je ve stejném sledu. Hrozný zvuk budíku ve čtyři hodiny, ranní sprcha na probrání, snídaně, věci do lodí a tentokrát už i my stojíme na oficiálním startu. Druhé kolo závodu je zahájeno výstřelem (asi i to první, ale u toho jsme bohužel nebyli).

Zdroj: www.rapitorimania.ro

Týmy vyrážejí plnou rychlostí na svoje dopředu vytipované fleky. My trošku zpomalíme, necháme hlavní peleton kousek poodjet a hned odbočíme do prvního jezera. Tam jsme včera končili a chytli poslední štiku na výměnu. A daří se nám zde i dnes. Hned prvním hodem máme bodovanou štiku. Paráda a super nástup. Do deseti minut chytáme další tři menší štiky. Ale tím naše štěstí končí.

Za další zatáčkou mi při přejezdu zůstává elektrický motor v ruce. Balancuji na zádi, točící se vrtule rozstřikuje vodu na všechny strany a já se s vypětím všech sil udržím i s motorem v lodi. V Tomášových očích vidím pobavený a zároveň i nešťastný výraz. Do všech stran hýbající se držák motoru se ulomil. Pouštím se do opravy a Tom na přídi přidává další dvě štiky. Leč malé. Asi za dvacet minut se mi podaří motor na loď nějak nainstalovat (s hodně omezeným rádiusem řízení). A vyrážíme dohánět ztrátu. V průběhu hodiny chytáme asi deset štik, ale všechno pod limitem. Střídám prut a místem, kde jsem před tím dvakrát vedl hladinového šmatláka, teď protahuji žábu. A přece, přichází záběr od větší ryby. Tu s úspěchem necháváme v travách. Nálada je na bodu mrazu.

Dvě a půl hodiny závodu za námi a my máme pouze jednu měřitelnou štiku. Chce to změnu. Domlouváme se, že vsadíme na jistotu, a vyrážíme na jezero, které jsme včera nejvíce prozkoumali. Bylo zde několik štik, co nástrahu minuly, a my bychom mohli mít dnes štěstí. Do jezera vplouváme jiným průplavem než včera. Celkem fouká a my si najíždíme po směru větru. Rychlejší drift nás navádí na druhou stranu ostrova, než jsme byli včera. Po pár hodech je tady takový nenápadný útok, spíše jenom vlna než rozstříknutí hladiny. Po pěkném souboji navádíme do podběráku štiku 73 cm. Než driftem přejedeme celé jezero, máme v kádi čtyři měřitelné štiky. Změna místa se nám vyplatila. Domlouváme se, že štiky pojedeme raději nechat změřit, i když v kádi mají dvě vzduchování, tak jistota je jistota.

Přijíždíme ke stanovišti měřičů a při pohledu na frontu, která zde je, se rychle rozhodujeme a zahýbáme do nejbližšího propojovacího kanálu do jezera. Zde jsme ještě nebyli. A množství trav je zde víc než nadprůměrné. Chvíli se v nich plácáme a pomocí bidla i vesel se snažíme dostat k malé zátoce v rákosovém břehu. Na zádi nás bidlem navádím na nejlepší pozici k náhozu. A Tom na přídi předvádí perfektní nához, který je okamžitě odměněn záběrem. Doslova přes trávy prorveme 62 cm dlouhou štiku až do podběráku. Čtyři a půl hodiny závodní kola za námi a my konečně máme pět bodovaných štik. Vyrážíme k měřícímu stanovišti, kde už snad zmizela fronta. Zástup lodí je pryč. Rychle máme poměřeno, zapsáno a vyjíždíme chytit větší štiky na výměnu.

Rozhodujeme se, že zkusíme druhou stranu rezervace. Tam jsme ještě nebyli. Chce to zase trošičku změnu a musíme začít něco vymýšlet na zítřek. Zjišťujeme, že zde jsou jezera o něco hlubší a méně zarostlá trávou. Štik chytáme poměrně dost, ale pouze tři bereme na výměnu. Zároveň se nám v hlavách zrodila myšlenka, jak pojedeme zítřejší kolo závodu. Je konec a my se vracíme do přístavu. Po cestě potkáváme kluky a ti nám s úsměvem na rtech vyprávějí, jak se jim dnes zaseklo řízení motoru při průjezdu pravotočivé zatáčky. A přímo před Ernestem Virgilem Popovici, majitelem kempu Trei Bibani, to zapíchli do rákosové zdi.

U mol se setkáváme s ostatními českými týmy a vyměňujeme si informace. Uklidíme v lodích, odnosíme věci na pokoje a jde se na oběd. Panuje zde velké horko, takže sklenice studeného piva po obědě je úplný zázrak. Posedáváme na verandě, odpočíváme a připravujeme se na zítřejší poslední kolo. Nechybí sklenka něčeho dobrého a pár hrdinských historek o tom, jak jsme kdy, koho a kde přechytali i v naprosto jalových dnech smile.

Před restaurací zatím probíhají rozhovory kapitánů týmů a reprezentací pro Fishing & Hunting. Vývojář Salma Piotr Piscorski představuje novou řadu a velikost lil bagů, na kterou zde chytal a je určena pro americký trh (u nás jsou k dostání jenom v malých velikostech).

  

Zdroj: https://www.facebook.com/SalmoPoland/?pnref=story

Hodně prostoru dostává i francouzský Daiwa tým, který vede průběžné pořadí. Výsledky jsou mezitím vyvěšeny na dveřích restaurace. Je to vidět a poznat už z dálky, protože celý litevský tým si fotí dveře J . I my se jdeme podívat, jak jsme to dnes zvládli. Jsme na 13. místě. Čekal jsem o trošičku lepší výsledek, ale i tak je to spokojenost.

Při večeři se opět promítá dnes pořízený filmový materiál. Po příchodu na pokoj si ještě na prutech povyměňujeme použité fluokarbonové návazce za nové a jde se spát. A je to tu zas. Budíček ve 4 hodiny, snídaně, věci do lodí, naplnit káď na ryby vodou a postavit se na startovní čáru. Dnešní kolo závodu je oproti předchozím dvěma kratší o 4 hodiny. Takže to bude celkem dřina, na ochytaných rybách a za menší dobu splnit limit. Ještě před startovním výstřelem mi Tomáš povídá:  „Tak co nám upadne dneska?“ Naštěstí se tato černá myšlenka nevyplnila. Po výstřelu z pistole vyrážejí týmy na svoje předem vytipované loviště.

My jsme si s Tomem z poznatků z předchozích 2 kol vytvořili plán, kterého se chceme držet. Zjistili jsme, že štiky dobře reagují na nástrahu tak první hodinu a půl závodu a pak je asi 2 hodiny odstávka. Podařilo se nám i objevit, kde se štiky v jezerech zdržují a na která místa se zaměřit. Chceme se střídat u pádel a elektromotoru, většinou bude chytat jenom jeden a v rychlém sledu objíždět natipovaná místa. Přitom co nejvíce využít ranního braní. Vyrážíme k hlubším jezerům, která jsme včera ke konci závody objevili. Že zde budeme asi dobře se nám potvrzuje hned na začátku. Protože poprvé během závodů se setkáváme s domácí rumunskou posádkou, která zde také chytá.

Pofukuje mírný větřík, což je pro lov štik lepší než úplný olej na hladině. Jde to celkem dobře. Po čtyřech neúspěšných štičích útocích a jednom úspěšném prohozu wobleru rákosovým polem máme konečně bodovanou štiku v lodi. Chytáme dalších sedm štik a z toho vybíráme pouze jednu bodovanou. Pohybujeme se po vodě rychleji než u druhého břehu chytající tým rumunského Salma, který nám trošku zkřížil plány. Na konci u průplavu studujeme mapu. Hned vedle se nachází malé jezírko, které je spíše takovou křižovatkou mezi dvěma velkými.

Při vplutí dovnitř vidíme, že část vodní hladiny pokrývá hustý travnatý koberec zcela obsazen velkým množstvím žab. Oproti tomu je druhá strana této vodní křižovatky na místní poměry abnormálně hluboká. Atmosféru ideálního místa dokresluje nad vodní hladinu čnící větev z potopeného stromu. Zastavujeme někde uprostřed a každý nahazujeme na jinou stranu. Tomáš vodí jerk v hloubce a já žábou prohazuji okraj travnatého pásu. Asi třetím hodem mi přichází záběr od štiky číhající vedle trav na žáby. Zasekávám a zdá se, že to bude hezčí ryba. Ale bohužel se po krátkém souboji osvobozuje. Hlubší strana je zatím bez kontaktu, a proto přejíždíme k travám. Navádím loď do blízkosti potopeného stromu. Bratr na přídi posílá hladinového woblera co nejblíže k vegetaci. Sotva šmatlák pročeří hladinu, už Tomáš zasekává. Štika si to okamžitě při zvuku brzdy navijáku namíří do potopeného stromu. Zastavuji ještě lehce rozjetou loď a beru do ruky podběrák. Bratrovi se daří otočit rybu ještě před prvními větvemi. Ta se ale stále nechce vzdát a souboj probíhá pod lodí. Dva tři výpady a podebírám ji do prostorného podběráku. Zdolaná ryba si napáliĺa trojháky nástrahy tak poctivě, že na odháčkovávání pracujeme oba. Vše naštěstí dopadlo dobře, a tak jedinou újmu utrpěl trojhák na značkové nástraze. Štiku odhadujeme asi na 80 cm a raději ji ani nepřeměřujeme, abychom ji co nejméně trápili.  Umisťuji rybu s co největší opatrností do kádě, aby nám neutekla, a přiléváme ještě dva kbelíky vody.

Super, něco málo přes hodinu chytání a máme 3 bodované štiky a z toho jednu slušnou. Objíždíme a prochytáváme celý travnatý ostrůvek, ale už bez kontaktu. Odplouváme do velkého jezera, které je za touto vodní křižovatkou. Po cestě v kanále chytáme dvě menší štiky. Hned jak se nám otevřela velká vodní plocha, vidíme zde další rumunskou posádku.  Tentokrát je to tým Strike Pro, posádka místních průvodců. Vyrážíme k druhé straně než jsou oni.  Po očku sleduji, že v rychlém tempu chytají alespoň pět ryb. Pofukuje větřík a pro nás správným směrem. Bere nás do rozumného driftu. Takže můžeme chytat oba a nemáme práci s naváděním lodě. Zdoláváme šest malých ryb a pak se nám zadaří skoro z jednoho místa vytáhnout dvě štiky přes šedesát. Dvě hodiny od začátku závodu máme splněno a jede se měřit.

Rozhodčí nám oznamují, že jsme tady na tomto stanovišti dneska první. Po přeměření jsme zvědaví, zda náš odhad kolik bude být přesně naše „osmdesátka“. Je to pouhých 76 cm smile .

Poměřeno, zapsáno a vyrážíme zkusit chytit alespoň dvě štiky na výměnu. Jedeme na místo, kde jsme skončili.  Zbývá nám totiž prochytat  ještě tak polovina jezera. Po cestě se ve spleti kanálů potkáváme s Davidem a Martinem. Na otázku, jak se jim daří, se netváří zrovna šťastně. Smůla se jim lepí na pruty.  Říkají, že mají dvě bodované štiky, několik menších a minimálně o tři slušné ryby přišli. Povzbuzujeme je slovy, že ještě mají dost času a i my uháníme zkoušet štěstí.  Do konce závodu zbývají asi 3 hodiny a my se chystáme na další drift po jezeře. Během dvou hodin chytáme deset štik, avšak pouze jednu o velikosti 62 cm bereme na výměnu. Víme, že by to chtělo chytit ještě alespoň jednu štiku nad 60 cm a tím vyměnit padesátosmičku, co máme dnes chycenou jako první rybu. Svoji stranu jezera jsme projeli a u protější chytají dva týmy. Automaticky proplouváme kanálem do dalšího. Zde zkoušíme všechno možné a nemáme ani záběr. Zbývá asi 20 minut do konce závodu. Rozhodujeme se, že vyrazíme ke stanovišti rozhodčích a po cestě se zastavíme na pár náhozů, kde jsme předchozí dva dny nachytali nejvíce. Zde se nám fakt během chvilky podařila chytit štika nad 60 cm. Ještě máme několik minut, a tak zkoušíme pár náhozů. Co kdyby. Ale už se nic nedělo. Přijíždíme k poslednímu měření. Zde se potkáváme s dvěma českými týmy a po zapsání úlovků společně odplouváme do kempu k molům. Uklidíme loď a věci odnosíme na pokoje.

Musím přiznat, že zde to na mě spadlo šíleným způsobem. Únava byla veliká, moc jsme toho nenaspali, vedro jako v pekle a psychické zátěži ani nemluvím. Ale v koutku duše jsem byl na nás hrdý. Byť jsme nebyli nejlepší, tak jsme nepolevili a makali až do poslední vteřiny závodu. Studené pití a prášky na bolest hlavy mě postavili na nohy. Pomalu si balíme rybářské vybavení a přitom probíráme závody ze všech stran. Shodujeme se na tom, že organizátorům není co vytknout a celkově to byla hodně dobrá akce. Za dvě hodiny je vyhlášení výsledků.

Pro každého účastníka je připravena taška s rybářskými drobnostmi a památeční medaile. Hodnotné a finanční ocenění se odnášejí první 3 týmy:

1. Team Daiwa France

2. Rapala Team Romania

3. Strike Pro Romania Team

Daiwa tým Francie, který závod vyhrál, získal také trofej za největší ulovenou štiku (110 cm) a s tím spojenou finanční prémii 1000 euro.

Následuje gratulace vítězům, několik společných fotografií a volná zábava. To vše natáčí několik kamer a všudypřítomný dron.

Zdroj: www.rapitorimania.ro

Po ceremoniálu se všichni v přátelské náladě přesouváme na oběd. Ani dnes nechybí ryba smile Tentokrát celá na grilu a chutná skvěle. Po obědě se už začínají řešit odjezdy domů. Některé týmy vyrážejí během odpoledne, ale většina jich zůstává do zítřka. I my. Chceme využít noc na vyspání se před cestou domů strávenou za volantem. Organizátor závodu a majitel rybářského kempu si nás všechny, co zůstáváme do zítřka, obešli a nabídli nám na dnešní odpoledne možnost volného rybaření v rezervaci. Prvně si v duchu říkám, že přece nejsme úplní magoři. Ale pak stejně zvítězí rybářská vášeň nad zdravým rozumem (měl jsem se raději vyspat na cestu) a s díky přijímáme. Lodě jsou již opět připravené a my jdeme vybalit už pečlivě uložené rybářské nádobíčko. Asi za 3 hodiny se vracíme. Celkem jsme něco pochytali a pořídili si pár fotografií ryb, na které opravdu při závodu nebyl čas.

Opět pečlivě zabalíme pruty a přesouváme se do restaurace na něco chlazeného. Zde mají francouzští vítězové připravené překvapení. Pro všechny závodníky, co zde ještě zůstali, a pro veškerý zdejší personál mají připravenu sklenici velmi dobrého šampaňského. Připíjíme si s vítězi a pak se slova ujímá Ernest Virgil Popovici. Zhodnotí závody a popřeje nám dobrou chuť k večeři. Po večeři se se všemi rozloučíme a jdeme celkem brzy spát. Ráno ve 4 hodiny je pro nás nachystán odvoz lodí k autům a pak už jen 1500 km domů.

Tímto článkem bych chtěl poděkovat Pepovi Zahrádkovi za možnost zúčastnit se, českému distributorovi značky Jackson firmě Na přívlač za materiální podporu a svému bratrovi za vynikající výkon, jaký předvedl.

Kompletní přehled zúčastněných týmů:

http://www.rapitorimania.ro/articole/international/who-will-win-holbina-pike-world-cup-meet-the-teams-10138

Video ze závodů:

https://www.youtube.com/watch?v=etLEuKvSIZg

Text a foto: David Koudelka

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.